POLAKOVIČ: Doktor mi řekl, že už nikdy boxovat nebudu! Musel si nabít hubu, abych se posunul

Na Youtube kanále Patron Boxing si můžete poslechnout druhý velký rozhovor, ve kterém český šampion velterové váhy Pavel Polakovič (7-0, 4 KO) nemluvil jen o nadcházejícím souboji s Erikem Agateljanem (9-0, 6 KO), ale poodkryl i svoji dřívější temnou stránku a promluvil také o komplikovaném vztahu se svým otcem, slavným to Pavolem Polakovičem, mimo jiné účastníkem olympijských her v Atlantě 1996.

V sobotu 8. října tě čeká první obhajoba titulu proti Eriku Agateljanovi: „K tomuto souboji se schylovalo už dlouho, prakticky do chvíle, kdy jsem šel do profesionálního ringu, tak jsem věděl, že se utkáme o pozici domácí jedničky v těch nižších vahách.“

Jak vnímáš Erika? Popiš váš vztah: „Byli jsme spolu v reprezentaci, je o tři roky mladší než já, pamatuji si ho ještě jako juniora, v té době jsem já přecházel ke chlapům, bude to těch plus, minus deset let, máme spolu pět vzájemných duelů. Poprvé jsme se potkali v semifinále MČR ve Znojmě 2014, kde to bylo pro mnohé předčasné finále, vyhrál jsem fakt těsně, až na pomocné body, další zápas jsem prohrál, o rok později na extralize, byl jsem po nemoci, prohrál jsem zaslouženě. Potom jsme spolu boxovali na MČR 2016 v Brandýse, ve finále, kde jsem zase prohrál, takže se bilance otočila. Začal jsem na sobě více pracovat, změnil jsem taktiku, styl boxu, v další sezoně jsem boxoval extraligu za BC Ostravu, vyjeli jsme do Ústí, kde jsem Erika jednoznačně porazil a srovnal jsem bilanci na 2-2. A pár týdnů na to jsme si to dali v extralize znovu, tentokrát v Ostravě, kde jsem znovu vyhrál. Následovalo mistrovství republiky, kde všichni čekali, že si to dáme znovu, ale Erik odjel s bráchou a otcem do Austrálie a naše rivalita se přerušila. Od té doby se toho ale hodně změnilo.“

O roli toho, že se dobře znají: „Určitě to může hrát roli, víme oba, do čeho jdeme. Nevím, jaké má on životní cíle, kam to chce dotáhnout, myslím si, že pro něj není profesionální box na první místě. Že pro něj není tak důležitý jako pro mě. Vydělává jinak, nemá stálou partnerku, nemusí to hrotit. Já to mám jinak, box je pro mě na prvním místě, chci se posouvat v kariéře, mám zázemí. Myslím, že by tohle mohlo hrát roli. A nemyslím to zle, známe se, píšeme si, komunikujeme, moc ten jeho trash-talk neřeším, protože si myslím, že on tomu ani sám nevěří. Neví, co ho čeká, nejsem čitelný, mám několik stylů, umím se přizpůsobit, on boxuje furt stejně, nemyslím si, že mám více plánů pro zápas.“

O tom, že coby šampion boxuje na domácí půdě soupeře: „Erik mi říkal, že to tak není. Ale víme, jak to je, Lukáš Konečný má společníka, který podporuje finančně Erika, takže je mi to jasné, ale neřeším to. Pro mě je navíc super, že je to v Brně, protože za mnou přijede z Olomouce hodně fanoušků, můj otec žil v Brně, takže za mě pohoda. Bude to sice pořádat jeho stáj, ale já tam budu mít velkou podporu. Co se týče bodových, známe se všichni, máme tady malý rybníček, myslím, že tu mám už silnou pozici. Pokud vyhraji přesvědčivě, tak by byla pro český box ostuda, kdyby ten zápas dali Erikovi. Ani o tom nechci přemýšlet. Myslím, že vyhraje prostě ten lepší.“

O tom, že se uskuteční dva velké zápasy na českém území během 8 dní: „Je to určitě super, že jsme se takto potkali, my s Erikem a Vasil Ducár s Vaškem Pejsarem. Zároveň nechci nikoho podceňovat, nebo něco takového. O Vasilovi se nemusíme vůbec bavit, je to česká jednička, dokazuje to doma i venku, ale co se týče třeba Vaška Pejsara, tak si prostě nemyslím, že se může porovnávat s Vasilem. Tam si myslím, že je to hodně jednoznačná záležitost, což bývá u nás hodně často. Takže si myslím, že tady za poslední roky nebyl kvalitativně lepší zápas než můj s Erikem. Já mám v amatérech přes 260 zápasů, Erik je na tom podobně, přes 200 jich má také, má za sebou obrovské zkušenosti, oba jsme neporažení, oba jsme šampioni, dlouhodobá rivalita. Za mě zápas desetiletí.“

O dalších výzvách: „Jasně, je tu třeba ještě Lukáš Dekýš, se kterým trénujeme, ale jak už říkal Vasil Ducár, nejdůležitější a jediný je ten zápas, který tě čeká. Na ten se soustředím na 100 procent. Připravuje se průběžně tak, abych byl připravený na kohokoliv, kdykoliv, ale nyní se dívám jen na Erika. Samozřejmě máme plány, domácí duel o evropský titul, ale to je ještě daleko. Navíc ve smlouvě s Erikem je klauzule o odvetě pro poraženého, kterou lze aktivovat do 14 dnů od duelu. Takže teď fakt nemá smysl přemýšlet nad ničím jiným.“

O pauzách v kariéře: „Ta druhá v roce 2018, krátce poté, co jsem vyhrál na mistrovství republiky v Ostravě (podzim 2017), jsem musel dva roky stát. Další titul jsem získal až v prosinci 2019. Už od malička jsem se lehce namotával na špatné lidi, snažil jsem se lidem zavděčit a z toho plynuly problémy. Maminka byla samoživitelka, otec s námi nežil, nevěnoval se mi, což mě hodně mrzelo. Proto mě lákala ulice, kouření cigaret, trávy, poté přišlo i na ty tvrdší drogy jako třeba pervitin, chodil jsem po diskotékách, určitě tam byly i nějaké krádeže. Vím, co jsem dělal, stejně tak vím, co mi to dalo. Hodně mi pomohlo, když jsem si našel současnou partnerku, která mi tehdy strašně pomáhala, nejdříve jako kamarádka, poté jako přítelkyně, pomohla mi dostat se z pervitinu, protože to není jen tak, hodně lidí se k tomu vrací, mě přítelkyně pomohla s tím jednou ze dne na den skončit. Začali jsme spolu žít, což nebylo snadné, museli jsme řešit práci, protože do té doby žila s bývalým přítelem, nic jsme neměli, začátky byly dost těžké, ale dostali jsme se z toho, pořád jsem ale kouřil cigarety a trávu. Až jsem jednou dostal z marihuany epileptický záchvat, který jsem ale přešel, protože jsme nepoznali, o co jde. Druhý jsem pak dostal na hřišti, když jsem si hrál s malým a probudil jsem se až v sanitce. Takže jsem měl ještě stres, protože jsem se bál o malého, naštěstí byl v pořádku. A jelikož jsem s trávou nepřestal, tak jsem za další dva týdny dostal další. A právě tehdy mi doktor řekl, že už si nikdy nezaboxuji. Což by paradox, protože právě vidina toho, že se ještě jednou objevím v ringu mě držela nad vodou, pomohla mi, donutila mi ze dne na den tentokrát přestat i s trávou. Měl jsem obrovskou motivaci se vrátit, být ještě lepší než dříve.“

O lítosti: „Nelituji. A toho špatného ještě méně. Protože jsem typ člověka, který potřebuje spadnout, aby se poučil. A někdy i vícekrát než jednou. Bez chyb bych se neposouval. Platí to pro život i box. Vlastně i v samotném zápase to tak mám. Kolo od kola se dokážu přizpůsobit, měnit.“

O svatbě: „Vždycky jsem si představoval velkou svatbu, ale zároveň má své cíle v ringu, a tak jde vše okolo stranou, nehrotím to. Vím, že to přítelkyni dlužím, naštěstí mám tak skvělou rodinu, že to chápou a teď se obětují pro mě. Jednou na to dojde, určitě. Vím to.“

O vztahu s otcem Pavolem: „Je to složité. O našem vztahu ví jen ti nejbližší. S otcem máme nyní dobrý vztah, mám ho strašně rád, dal mi toho strašně moc. I slepý vidí, že jsem po něm zdědil minimálně boxerský pohyb. Jednou za čas přijel, vzal mě na oběd, něco koupil, pomohl tak mamce, která těch peněz moc neměla. Stejně tak mě často zklamal, když slíbil, že přijde a nepřišel. Ale tak to nebylo jen u nás, tátové také nejsou supermani. Co se týče boxu – nežil s námi, takže mě nemohl úplně podpořit. Ale snažil se. Odešel, když mi bylo šest, deset let na to se vrátil, zkusili to s mamkou znovu. Jenže trefil to zrovna do té těžké puberty. A co jsem udělal? Místo toho, abych poslouchal, protože proč by poslouchal někoho, kdo tu s námi deset let nebyl, tak jsem zapřel. A tam tak trochu začaly ty mé problémy. Když mi rozkazovala máma, tak jsem to moc neřešil, klasika, když mi ale začal rozkazovat táta, který byl pochopitelně důraznější a přísnější, tak jsem se prostě vzepřel. Uvnitř. Což se projevilo celkově i v boxu, kdy mě trénoval asi dva roky. A vůbec to nefungovalo. Po sportovní stránce to bylo skvělé, ale po mentální stránce vůbec. Nesedělo nám to, poté opět odešel od mamky a zase vztah ochladl. Navíc nás začali hodně srovnávat, což mi nesedělo. Vadilo mi to, zvláště od něho, protože místo toho, aby mě pochválil, tak mi připomněl, že on v tom věku už dokázal tohle a tohle. Možná i proto ale nyní máme už hezký vztah, protože když přijde řeč na box, a začne to být moc vážné, tak to stopnu a začneme se bavit o něčem jiném.“

O otci na duelu s Agateljanem: „Na mém profesionálním zápase ještě nebyl. Uvidíme, jak to bude nyní. Je fakt, že byl mezi těmi, které to video Erika (Agateljana) hodně naštvalo. Volal mi a řekl mi, že se na tento zápas určitě přijede podívat. Pokud na to dojde, tak budu rád. Potěšilo mě to. Na druhou stranu jsem zvyklý, že ne vždycky dodržel slovo. Když přijede, budu moc rád, když ne, zvládnu to, nevážu se na jeho účast na zápase s Erikem.“

O synovi Pavlovi a boxerských genech: „Nechci nutit své dítě do vrcholového sportu, do boxu už vůbec ne, byť bych za to, aby sportoval, byl rád. A je to neuvěřitelné, ale od čtyř let má na rukou rukavice a bouchá do pytle. Dokonce už nemusím na tréninku ani já, stačí mu trenéři a mydlí do toho, dokonce nás s přítelkyní prosí, abychom ho vzali na trénink a je smutný, když to náhodou někdy nevyjde. Je to v něm, je to tam, zdědil to, boxuje jak přes kopírák jako já. Což znamená, že s ním bude hodně práce, pokud bude chtít boxovat. Trošku mě mrzí, že se mu nemohu věnovat více, protože řeším svoji kariéru, ale ještě má čas. Uvidíme, jak to nakonec dopadne, třeba si jednou zaboxujeme na jednom galavečeru, stejně jako mě se to povedlo s mým tátou.“

 

PAVEL POLAKOVIČ (29 let)

 

Datum narození: 5. května 1993

Místo narození: Olomouc

Rodina: přítelkyně Monika, sedmiletý syn Pavel (na začátku září šel do první třídy)

Klub: Hi-Tech Box Club Olomouc

Trenéři: Mário Baláž, Michal Vančura

Výška: 174 cm

Váhová kategorie: velterová do 66,7 kg

Amatérské úspěchy: čtyřnásobný mistr ČR mezi seniory, účastník dvou olympijských kvalifikací, vítěz řady mezinárodních turnajů, odboxoval přes 250 amatérských zápasů

Profesionální úspěchy: držitel českého titulu ve velterové váze